Colt 1911 je pistole ráže 45.ACP(11,84mm) do zásobníku se vejde 7 nábojů této ráže ( Většina lidí na této planetě ji zná z her, vývojáři dělají chyby,že má 8 ale už jsem viděl i 10 nábojů. V posledních letech už si toho všimli a napravují to.) Od prvního nápadu až do dnes byla 1911tka vyráběna jako standardní všech složek jakékoliv armády.
Colt
1911 je samonabíjecí pistole celoocelové konstrukce s uzamčeným
závěrem a jednočinným spoušťovým ústrojím. Systém uzamčení je dnes označován
jako úplný Browningův systém, systém Browning-Colt či jako jednočlánkový systém
Browning. Ve všech případech se však jedná o totéž: uzamčení hlavně je
realizováno pomocí žeber na jejím hřbetě, které zapadají do odpovídajících
vybrání na vnitřní straně pouzdra závěru. Hlaveň s šesti levotočivými drážkami
je v přední části vedena v hlavňové objímce, v zadní části pod nábojovou
komorou je upnuta k rámu zbraně pomocí výkyvného spojovacího článku. Čep
spojující článek s rámem zbraně je současně osou záchytu závěru. Pod hlavní se
nachází vratná pružina, která je zadním koncem nasazena na krátké vodítko ve
tvaru trnu, zatímco její přední konec je zasunut do ocelového válcového pouzdra
se zdrsněným čelem. Toto pouzdro je na místě přidržováno čelem hlavňové
objímky, která je s pouzdrem závěru spojena bajonetovým záchytem.
Spojovací článek je nejslabší částí celého systému, proto
jeho krytka pod nábojovou komorou zároveň tlumí zpětný ráz, když svojí zadní
stranou naráží na přední stranu nábojové skluzavky. Tím se Browningovi
podařilo zvýšit životnost celého systému.
Spoušťové ústrojí je dodnes považováno za jedno z nejlepších
na světě. Jazýček spouště má srpkovitý tvar a je, na rozdíl od drtivé většiny
spouští jiných zbraní, vodorovně posuvný. Jazýček je přinýtován na spoušťové
táhlo ve tvaru třmenu, které obkračuje zásobník. Těsně nad spoušťovým táhlem je
umístěno spodní rameno dvojramenné spoušťové západky s osou otáčení přibližně
uprostřed své délky. Horní rameno s svým ozubem zachycuje bicí kohout v napnuté
poloze. Podélným výřezem ve spoušťové západce prochází přerušovač, otočně
uložený na stejné ose jako spoušťová západka. Navíc se může také posouvat
svisle. Jeho horní část je vytvarována do hlavy, vystupující nad horní hranu
rámu do obloukového vybrání ve spodní ploše závěru. Spodní část přerušovače, ve
tvaru obráceného T, se svojí ploškou opírá o spoušťové táhlo a zabezpečuje jeho
dotyk se spoušťovou západkou. Stiskem spouště vykývne přerušovač společně se
spoušťovou západkou a tím k vypuštění bicího kohoutu. Výstřel způsobí pohyb
závěru a ten stlačí hlavu přerušovače směrem dolů. Dolní část přerušovače
sklouzne ze spoušťové západky, která se ihned působením pružiny vrátí do
původní polohy a znovu zachytí bicí kohout v napnuté poloze. Uvolnění spouště
umožní přerušovači, aby se vrátil do své horní polohy a mechanismus je tak
připraven k dalšímu výstřelu. Pokud se z jakéhokoli důvodu závěr zcela
neuzavře, nemůže se přerušovač vrátit do své horní polohy a tak jeho spodní
část nezabezpečí styk spoušťového táhla se spoušťovou západkou. Funguje tak
jako závěrová pojistka, neboť v tom případě nemůže dojít k výstřelu.
Celý spoušťový mechanismus je odpružen jednou plochou
pružinou, která je podélně rozříznuta do tří různě dlouhých pásků. Při pohledu
zezadu pak levý pásek odpružuje spoušťovou západku, střední spoušť spolu s
přerušovačem a pravý dlaňovou pojistku. Ačkoliv tento popis vypadá hodně
složitě, ve skutečnosti je celý spoušťový mechanismus tvořen pouze čtyřmi
součástkami a je velmi jednoduchý. Navíc jeho konstrukce umožňuje snadno ladit
délku chodu a odpor spouště, což je patrně jedním z hlavních důvodů
obliby pistolí na bázi modelu 1911 jakožto sportovních zbraní.
Obdobně jednoduchý je též bicí mechanismus. Otvorem v závěru
prochází úderník, jehož délka je menší než délka závěru. Úderník tedy napichuje
zápalku náboje pouze setrvačností po úderu kohoutu. Řešení tohoto plovoucího (nebo
též inerčního) úderníku bylo zvoleno, aby bylo možno bezpečně nosit
pistoli s nábojem v komoře a kohoutem vypuštěným do přední polohy. Úderník
hrotem zápalníku nedosáhne na zápalku náboje a tak nemůže dojít k samovolnému
výstřelu např. úderem na kohout. Zpět do zadní polohy se úderník vrací tlakem
vinuté pružiny navlečené na jeho přední část. Úderník je zajištěn společně s
vytahovačem svislou destičkou zasunutou do drážek v zadní části závěru. Úderník
je do pohybu uveden úderem bicího kohoutu. Bicí kohout je vnější s palečníkem.
Do jeho zadní části je vloženo zakřivené táhlo. Horní konec táhla je otočně
upnut kolíkem do výřezu v zadní části kohoutu, zatímco spodní konec se opírá o
lůžko v horní části vinuté bicí pružiny uložené v jejím krytu ve spodní části
hřbetu rukojeti. Ořech bicího kohoutu je opatřen dvěma ozuby. Druhý ozub
zachycuje kohout v palebné poloze, zatímco první ozub slouží jako bezpečnostní.
Tím se dostáváme k pojistným mechanismům, kterými je Colt
1911 na svoji dobu vybaven nadstandardně, tak jak to požadovala armáda. O
prvním bezpečnostním mechanismu jsme již hovořili, jedná se o přerušovač, který
zabraňuje výstřelu, není-li závěr zcela v přední poloze.
Druhý pojistný mechanismus je již zmíněný pojistný ozub
kohoutu. Jde o jedno z nejstarších pojistných zařízení, používané už u kohoutů
křesadlových zbraní. Slouží k zachycení kohoutu, dojde-li např. nechtěně k jeho
předčasnému vyklouznutí při ručním napínání. V takovém případě (není-li
stisknuta spoušť) je kohout spoušťovou západkou zachycen dříve, než dopadne
na úderník. Při úplném napnutí je kohout zachycen nad druhý, bicí ozub.
Pojistný ozub měl u původních Coltů zářez, takže nebylo možno kohout uvolnit
pouhým stiskem spouště, ale pouze jeho ručním stažením vzad.
Dalším pojistným mechanismem je dlaňová pojistka. Dnes se
zdá toto řešení jako archaické, na počátku 20. století však bylo použití
dlaňových pojistek celkem běžné. Jde o automatickou pojistku, která se samočinně
aktivuje ve chvíli, kdy není správně stisknuta rukojeť zbraně. Tvoří ji
odpružený segment, vystupující ze hřbetu rukojeti. V klidovém stavu se nálitek
segmentu opírá o zadní stranu spoušťového táhla a blokuje tak posun spouště
směrem vzad. Při správném uchopení rukojeti pistole je segment zatlačen do
rukojeti, tím se nálitek zvedne vzhůru a uvolní tak spoušťové táhlo. Čep, kolem
něhož se segment dlaňové pojistky otáčí, se nachází v ostruze nad
střelcovou rukou. Oproti dlaňovým pojistkám jiných pistolí zde není třeba
překonávat velký odpor pružiny, což většinou vede k narušení zamíření. Při
úchopu rukojeti Coltu 1911 drtivá většina lidí deaktivaci dlaňové pojistky ani
nezaznamená.
Posledním pojistným mechanismem je klasická manuální
pojistka. Jde o křidélko na čepu, jenž má excentrické vybrání. V poloze
zajištěno se čep pootočí tak, že brání pohybu spodního ramena spoušťové
západky dozadu. V poloze odjištěno se otočí k západce svým vybráním, takže
rameno západky má nyní dostatek prostoru k pohybu vzad. Vnější křidélko
pojistky navíc v poloze zajištěno brání manipulaci se závěrem.
Dalšími ovládacími prvky jsou záchyt závěru a záchyt
zásobníku. Záchyt závěru má podobu podlouhlé páčky, umístěné nad lučíkem
spouště. Po vystřelení posledního náboje podavač zásobníku zatlačí na výstupek
této páčky uvnitř těla zbraně, páčka se zvedne a její výstupek zapadne do
drážky v pouzdře závěru a zachytí jej tak v zadní poloze. Ačkoliv nám tento
mechanismus připadá zcela běžný, v době vzniku této pistole to tak nebylo. U
ranných Browningových konstrukcí se kupříkladu závěr zachycoval přímo o podavač
zásobníku, později Browning sice použil záchyt závěru, avšak pouze vnitřní,
který se nedal ovládat zvnějšku.
Záchyt zásobníku je stranový, což je dnes nejvíce používané
řešení. Má podobu tlačítka situovaného u kořene lučíku spouště. To umožňovalo
vyhození prázdného zásobníku jednou rukou, zatímco druhá sahala pro rezervní
zásobník. Doba potřebná k přebití zbraně se tím podstatně zkrátila. Ačkoliv
toto řešení se dnes opět jeví jako zcela samozřejmé, nebylo tomu tak, většina
pistolí té doby měla záchyt zásobníku situován na spodní částí rukojeti, takže
k vyjmutí zásobníku bylo třeba obou rukou. Nešlo o původní Browningovu
myšlenku, podobné ovládání zásobníku se již dříve objevilo na jiných zbraních.
Nicméně např. u pistole Parabellum byla na rozdíl od Coltu 1911 nezbytná změna
polohy střílející ruky vzhledem k ergonomii rukojeti pistole P.08.
Browningova genialita spočívala právě v jeho schopnosti rozpoznat, upravit a
pospojovat ta nejlepší možná řešení do jednoho dokonale funkčního celku a
to i za plné výroby zbraně.
Záchyt zásobníku u pistole 1911 sestává ze tří částí. Jsou
to tělo záchytu zásobníku, vedení pružiny záchytu a pružiny samotné. Záchyt
zásobníku je příčně uložen v rukojeti za spodní úponou lučíku tak, že záchyt je
stranově posuvný. Na jeho konci je výstupek, jenž zapadá do drážky v těle
zásobníku. V dutině těla záchytu je pružina a její vedení. Vedení pružiny plní
dvě funkce. Zaprvé svým výstupkem, zapadajícím do drážky v těle pistole, brání
uvolnění a vysunutí záchytu, zadruhé umožňuje stlačit záchyt proti odporu
pružiny. Tím se záchyt povysune do strany a jeho výstupek přestane přidržovat
zásobník.
Všechny ovládací prvky byly situovány pouze na levé straně
pistole, pro ovládání palcem pravé ruky.
Zásobník je jednořadý a pojme 7 nábojů .45 ACP. Stejně jako
u jiných Browningových pistolí i zde byly použity kontrolní otvory, umožňující
rychlou kontrolu počtu nábojů v zásobníku.
Mířidla jsou pevná, hledí je nicméně možno seřizovat posuvem
v rybině, do které bylo vsazeno. Muška měla při pohledu z boku tvar oblouku
nebo rampy (podle výrobce) při pohledu zezadu se mírně zužovala do tvaru
komolého kužele. Hledí mělo výřez ve tvaru U.
Pistole 1911 a její civilní použití na sebeobranu
Zatímco jakožto sportovní náčiní jsou pistole na bázi 1911
široce užívány a všeobecně uznávány, v oblasti defenzivní střelby v současnosti
pistole typu 1911 vyvolávají ostrou kontroverzi. Střelecká veřejnost se dělí na
dva tábory. Zatímco první obdivuje nadčasovou konstrukci, druzí označují pistoli
za beznadějně zastaralou. Zbrani je vyčítáno především jednočinné spoušťové
ústrojí a dlaňová pojistka. Osobně soudím, že ani jedna z výtek není zcela
oprávněná.
Dlaňové pojistce je vyčítána zejména složitá konstrukce,
která zvyšuje riziko selhání mechanismu a také jsem četl v odborném periodiku
teorii, podle níž střelec, jenž má ruku poraněnou tak, že nemůže správně sevřít
rukojeť zbraně, bude odsouzen k záhubě, neboť nebude moci vystřelit. Nemohu
osobně souhlasit ani s jednou tezí.
Dlaňová pojistka M 1911 je tak jednoduchá, jak jen může být.
Tvoří ji jediná součástka - odpružený segment, vystupující ze hřbetu rukojeti.
V klidovém stavu se nálitek segmentu opírá o zadní stranu spoušťového táhla a
blokuje tak posun spouště směrem vzad. Při správném uchopení rukojeti pistole
je segment zatlačen do rukojeti, tím se nálitek zvedne vzhůru a uvolní tak
spoušťové táhlo. Čep, kolem něhož se segment dlaňové pojistky otáčí, se nachází
v ostruze nad střelcovou rukou. Oproti dlaňovým pojistkám jiných pistolí zde není
třeba překonávat velký odpor pružiny, což většinou vede k narušení zamíření.
Při úchopu rukojeti Coltu 1911 většina lidí deaktivaci dlaňové pojistky ani
nezaznamená. V tomto mechanismu v podstatě nemá co selhat - i kdyby praskla
pružina, došlo by jen k samovolnému odjištění, avšak není zde žádný slabý
článek, který by zabránil výstřelu ve chvíli, kdy střelec zoufale potřebuje
vystřelit.
Pokud jde o druhou výtku, můj názor je takový, že pokud má
střelec poraněnou ruku způsobem, jenž mu znemožňuje správně sevřít zbraň,
stejně by se mu patrně nepovedlo vystřelit, a i kdyby, stejně by nic netrefil.
Je zajímavé, že v současnosti nezaznamenávám obdobné výtky na adresu
automatické pojistky spouště pistolí Glock, ačkoliv pracuje na totožném
principu, pouze je situována jinde.
Jako dlaňová pojistka je za archaický považován i jednočinný
spoušťový mechanimus, jemuž je přičítána malá střelecká pohotovost a velké
nebezpečí nechtěného výstřelu. K tomu jen tolik: již vzpomínaný J. Cooper již v
50. letech definoval řadu způsobů, jak nosit pistoli M 1911 (kterou on sám
preferoval). Ne snad, že by je vymyslel, tyto způsoby byly používány již
předtím, Cooper pouze tyto způsoby utřídil a sestavil do uceleného systému. Pro
účely tohoto článku si popíšeme tři nejběžnější způsoby nošení pistole typu
1911. Začneme odzadu.
Způsob č. 3 předpokládá nošení pistole s náboji
v zásobníku, avšak s nenataženým závěrem a tedy bez náboje v komoře. Před
výstřelem je třeba natáhnout závěr, tím zasunout náboj do komory a napnout bicí
mechanismus. Cooper tento způsob považoval za málo pohotový a navíc k nabití
zbraně je zapotřebí obou rukou. Cooper ovšem tento způsob doporučoval posádkám
vrtulníků a letadel, kde by při ohromných přetíženích např. při nouzovém
přistání či katapultáži bylo příliš vysoké riziko nechtěného výstřelu v
případě, že náboj by byl od počátku v komoře. Navíc piloti vysokou pohotovost
poboční zbraně k ničemu nepotřebují - až po přistání na nepřátelském území
převedou pistoli do některé z dalších poloh.
Způsob č. 2 - náboj je zasunut do hlavně a bicí
kohout je vypuštěn do přední polohy. Před výstřelem je třeba napnout kohout.
Cooper osobně tento způsob nepreferoval, protože natažení kohoutu do palebné
polohy není nejjednodušší operací. Kohout je napínán přes značný odpor bicí pružiny
a jde hodně dozadu. Celá akce trvá relativně dlouho a je zde příliš vysoké
riziko vyklouznutí zpola napnutého kohoutu zpod palce (obzlášť při zpocených
nebo mokrých rukách). Tím sice nedojde k nechtěnému výstřelu (kohout se
zachytí na bezpečnostní ozub), avšak v boji, kde může vteřina rozhodovat o
životě či smrti je toto riziko nepřijatelné.
Způsob č. 1 - náboj je zasunut do hlavně, bicí
mechanismus je napnut a zajištěn manuální pojistkou. Před výstřelem je třeba
odjistit pojistku. Tento způsob osobně Cooper preferoval a nosil tak svoji
pistoli celý život. Tento stav se jmenuje "cocked and locked" (nataženo
a zajištěno) a je dodnes široce používán mezi americkými a mexickými policisty.
Jakkoliv nám Evropanům připadá tento způsob nošení nebezpečný, není známo, že
by s ním za "Velkou louží" byly nějaké potíže. Cooper tento způsob
nošení považoval za nejpohotovější z uvedených tří a přitom dostatečně
bezpečný. Pistole je v klidovém stavu jištěna dlaňovou i manuální pojistkou,
při tasení střelec položí palec na křidélko manuální pojistky a ve chvíli, kdy
pistoli zvedá do palebné linie, zatlačením na páčku pojistku odjistí. Je to
přirozené a rychlé, Většina střelců mívá stejně při střelbě palec opřený o
křidélko pojistky, takže se stačí naučit jen na pojistku mírně zatlačit.
Existují názory, že v kritické chvíli střelec na pojistku zapomene, avšak jde
jen o úroveň výcviku. Stejně bychom mohli argumentovat, že také pistolníci na
Divokém západě ve stresu zapomínali natáhnout kohoutky svých jednočinných
revolverů - přitom jde v zásadě o podobný pohyb.
Další články o browningových zbraních budou následovat.
Zdroje: válka.cz
Internet