Colt 1911 Legendární pistole Johna Browninga

Velmi známého především ve Spojených státech amerických, ale i v posledních letech u nás čím dál známějšího konstruktéra  zbraní Johna Browninga (21. nebo 23. ledna 1855 Ogden, Utah – 26. listopadu 1926 Lutych, Belgie) považuji za génia tohoto oboru. Za svůj dlouhý život vyrobil přes 130 různých zbraní, od pistolí ke kulometu. Většina z nich se  používá do dnes.

Colt 1911 je pistole ráže 45.ACP(11,84mm) do zásobníku se vejde 7 nábojů této ráže ( Většina lidí na této planetě ji zná z her, vývojáři dělají chyby,že  má 8 ale už jsem viděl i 10 nábojů. V posledních letech už si toho všimli a napravují to.) Od prvního nápadu až do dnes byla 1911tka vyráběna jako standardní všech složek jakékoliv armády.

Colt 1911 je samonabíjecí pistole celoocelové konstrukce s uzamčeným závěrem a jednočinným spoušťovým ústrojím. Systém uzamčení je dnes označován jako úplný Browningův systém, systém Browning-Colt či jako jednočlánkový systém Browning. Ve všech případech se však jedná o totéž: uzamčení hlavně je realizováno pomocí žeber na jejím hřbetě, které zapadají do odpovídajících vybrání na vnitřní straně pouzdra závěru.  Hlaveň s šesti levotočivými drážkami je v přední části vedena v hlavňové objímce, v zadní části pod nábojovou komorou je upnuta k rámu zbraně pomocí výkyvného spojovacího článku. Čep spojující článek s rámem zbraně je současně osou záchytu závěru. Pod hlavní se nachází vratná pružina, která je zadním koncem nasazena na krátké vodítko ve tvaru trnu, zatímco její přední konec je zasunut do ocelového válcového pouzdra se zdrsněným čelem. Toto pouzdro je na místě přidržováno čelem hlavňové objímky, která je s pouzdrem závěru spojena bajonetovým záchytem.

Spojovací článek je nejslabší částí celého systému, proto jeho krytka pod nábojovou komorou zároveň tlumí zpětný ráz, když svojí zadní stranou naráží  na přední stranu nábojové skluzavky. Tím se Browningovi podařilo zvýšit životnost celého systému.

Spoušťové ústrojí je dodnes považováno za jedno z nejlepších na světě. Jazýček spouště má srpkovitý tvar a je, na rozdíl od drtivé většiny spouští jiných zbraní, vodorovně posuvný. Jazýček je přinýtován na spoušťové táhlo ve tvaru třmenu, které obkračuje zásobník. Těsně nad spoušťovým táhlem je umístěno spodní rameno dvojramenné spoušťové západky s osou otáčení přibližně uprostřed své délky. Horní rameno s svým ozubem zachycuje bicí kohout v napnuté poloze. Podélným výřezem ve spoušťové západce prochází přerušovač, otočně uložený na stejné ose jako spoušťová západka. Navíc se může také posouvat svisle. Jeho horní část je vytvarována do hlavy, vystupující nad horní hranu rámu do obloukového vybrání ve spodní ploše závěru. Spodní část přerušovače, ve tvaru obráceného T, se svojí ploškou opírá o spoušťové táhlo a zabezpečuje jeho dotyk se spoušťovou západkou. Stiskem spouště vykývne přerušovač společně se spoušťovou západkou a tím k vypuštění bicího kohoutu. Výstřel způsobí pohyb závěru a ten stlačí hlavu přerušovače směrem dolů. Dolní část přerušovače sklouzne ze spoušťové západky, která se ihned působením pružiny vrátí do původní polohy a znovu zachytí bicí kohout v napnuté poloze. Uvolnění spouště umožní přerušovači, aby se vrátil do své horní polohy a mechanismus je tak připraven k dalšímu výstřelu. Pokud se z jakéhokoli důvodu závěr zcela neuzavře, nemůže se přerušovač vrátit do své horní polohy a tak jeho spodní část nezabezpečí styk spoušťového táhla se spoušťovou západkou. Funguje tak jako závěrová pojistka, neboť  v tom případě nemůže dojít k výstřelu.

Celý spoušťový mechanismus je odpružen jednou plochou pružinou, která je podélně rozříznuta do tří různě dlouhých pásků. Při pohledu zezadu pak levý pásek odpružuje spoušťovou západku, střední spoušť spolu s přerušovačem a pravý dlaňovou pojistku. Ačkoliv tento popis vypadá hodně složitě, ve skutečnosti je celý spoušťový mechanismus tvořen pouze čtyřmi součástkami a je velmi jednoduchý. Navíc jeho konstrukce umožňuje snadno ladit délku chodu  a odpor spouště, což je patrně jedním z hlavních důvodů obliby pistolí na bázi modelu 1911 jakožto sportovních zbraní.

Obdobně jednoduchý je též bicí mechanismus. Otvorem v závěru prochází úderník, jehož délka je menší než délka závěru. Úderník tedy napichuje zápalku náboje pouze setrvačností po úderu kohoutu. Řešení tohoto plovoucího (nebo též inerčního) úderníku  bylo zvoleno, aby bylo možno bezpečně nosit pistoli s nábojem v komoře a kohoutem vypuštěným do přední polohy. Úderník hrotem zápalníku nedosáhne na zápalku náboje a tak nemůže dojít k samovolnému výstřelu např. úderem na kohout. Zpět do zadní polohy se úderník vrací tlakem vinuté pružiny navlečené na jeho přední část. Úderník je zajištěn společně s vytahovačem svislou destičkou zasunutou do drážek v zadní části závěru. Úderník je do pohybu uveden úderem bicího kohoutu. Bicí kohout je vnější s palečníkem. Do jeho zadní části je vloženo zakřivené táhlo. Horní konec táhla je otočně upnut kolíkem do výřezu v zadní části kohoutu, zatímco spodní konec se opírá o lůžko v horní části vinuté bicí pružiny uložené v jejím krytu ve spodní části hřbetu rukojeti. Ořech bicího kohoutu je opatřen dvěma ozuby.  Druhý ozub zachycuje kohout v palebné poloze, zatímco první ozub slouží jako bezpečnostní.

Tím se dostáváme k pojistným mechanismům, kterými je Colt 1911 na svoji dobu vybaven nadstandardně, tak jak to požadovala armáda. O prvním bezpečnostním mechanismu jsme již hovořili, jedná se o přerušovač, který zabraňuje výstřelu, není-li závěr zcela v přední poloze.

Druhý pojistný mechanismus je již zmíněný pojistný ozub kohoutu. Jde o jedno z nejstarších pojistných zařízení, používané už u kohoutů křesadlových zbraní. Slouží k zachycení kohoutu, dojde-li např. nechtěně k jeho předčasnému vyklouznutí při ručním napínání. V takovém případě (není-li stisknuta spoušť) je kohout spoušťovou západkou zachycen dříve, než dopadne na úderník. Při úplném napnutí je kohout zachycen nad druhý, bicí ozub. Pojistný ozub měl u původních Coltů zářez, takže nebylo možno kohout uvolnit pouhým stiskem spouště, ale pouze jeho ručním stažením vzad.

Dalším pojistným mechanismem je dlaňová pojistka. Dnes se zdá toto řešení jako archaické, na počátku 20. století však bylo použití dlaňových pojistek celkem běžné. Jde o automatickou pojistku, která se samočinně aktivuje ve chvíli, kdy není správně stisknuta rukojeť zbraně. Tvoří ji odpružený segment, vystupující ze hřbetu rukojeti. V klidovém stavu se nálitek segmentu opírá o zadní stranu spoušťového táhla a blokuje tak posun spouště směrem vzad. Při správném uchopení rukojeti pistole je segment zatlačen do rukojeti, tím se nálitek zvedne vzhůru a uvolní tak spoušťové táhlo. Čep, kolem něhož se segment dlaňové pojistky otáčí, se nachází v ostruze nad  střelcovou rukou. Oproti dlaňovým pojistkám jiných pistolí zde není třeba překonávat velký odpor pružiny, což většinou vede k narušení zamíření. Při úchopu rukojeti Coltu 1911 drtivá většina lidí deaktivaci dlaňové pojistky ani nezaznamená.

Posledním pojistným mechanismem je klasická manuální pojistka. Jde o křidélko na čepu, jenž má excentrické vybrání. V poloze zajištěno se čep pootočí tak, že brání pohybu spodního ramena  spoušťové západky dozadu. V poloze odjištěno se otočí k západce svým vybráním, takže rameno západky má nyní dostatek prostoru k pohybu vzad. Vnější křidélko pojistky navíc v poloze zajištěno brání manipulaci se závěrem. 

Dalšími ovládacími prvky jsou záchyt závěru a záchyt zásobníku. Záchyt závěru má podobu podlouhlé páčky, umístěné nad lučíkem spouště. Po vystřelení posledního náboje podavač zásobníku zatlačí na výstupek této páčky uvnitř těla zbraně, páčka se zvedne a její výstupek zapadne do drážky v pouzdře závěru a zachytí jej tak v zadní poloze. Ačkoliv nám tento mechanismus připadá zcela běžný, v době vzniku této pistole to tak nebylo. U ranných Browningových konstrukcí se kupříkladu závěr zachycoval přímo o podavač zásobníku, později Browning sice použil záchyt závěru, avšak pouze vnitřní, který se nedal ovládat zvnějšku. 

Záchyt zásobníku je stranový, což je dnes nejvíce používané řešení. Má podobu tlačítka situovaného u kořene lučíku spouště. To umožňovalo vyhození prázdného zásobníku jednou rukou, zatímco druhá sahala pro rezervní zásobník. Doba potřebná k přebití zbraně se tím podstatně zkrátila. Ačkoliv toto řešení se dnes opět jeví jako zcela samozřejmé, nebylo tomu tak, většina pistolí té doby měla záchyt zásobníku situován na spodní částí rukojeti, takže k vyjmutí zásobníku bylo třeba obou rukou.  Nešlo o původní Browningovu myšlenku, podobné ovládání zásobníku se již dříve objevilo na jiných zbraních. Nicméně např. u pistole Parabellum byla na rozdíl od Coltu 1911 nezbytná změna polohy střílející ruky vzhledem k ergonomii rukojeti pistole P.08.   Browningova genialita spočívala právě v jeho schopnosti rozpoznat, upravit a pospojovat ta nejlepší možná řešení do jednoho dokonale funkčního celku a

 to i za plné výroby zbraně.

Záchyt zásobníku u pistole 1911 sestává ze tří částí. Jsou to tělo záchytu zásobníku, vedení pružiny záchytu a pružiny samotné. Záchyt zásobníku je příčně uložen v rukojeti za spodní úponou lučíku tak, že záchyt je stranově posuvný. Na jeho konci je výstupek, jenž zapadá do drážky v těle zásobníku. V dutině těla záchytu je pružina a její vedení. Vedení pružiny plní dvě funkce. Zaprvé svým výstupkem, zapadajícím do drážky v těle pistole, brání uvolnění a vysunutí záchytu, zadruhé umožňuje stlačit záchyt proti odporu pružiny. Tím se záchyt povysune do strany a jeho výstupek přestane přidržovat zásobník.

Všechny ovládací prvky byly situovány pouze na levé straně pistole, pro ovládání palcem pravé ruky.

Zásobník je jednořadý a pojme 7 nábojů .45 ACP. Stejně jako u jiných Browningových pistolí i zde byly použity kontrolní otvory, umožňující rychlou kontrolu počtu nábojů v zásobníku.

Mířidla jsou pevná, hledí je nicméně možno seřizovat posuvem v rybině, do které bylo vsazeno. Muška měla při pohledu z boku tvar oblouku nebo rampy (podle výrobce) při pohledu zezadu se mírně zužovala do tvaru komolého kužele. Hledí mělo výřez ve tvaru U.   

   

Pistole 1911 a její civilní použití na sebeobranu

Zatímco jakožto sportovní náčiní jsou pistole na bázi 1911 široce užívány a všeobecně uznávány, v oblasti defenzivní střelby v současnosti pistole typu 1911 vyvolávají ostrou kontroverzi. Střelecká veřejnost se dělí na dva tábory. Zatímco první obdivuje nadčasovou konstrukci, druzí označují pistoli za beznadějně zastaralou. Zbrani je vyčítáno především jednočinné spoušťové ústrojí a dlaňová pojistka. Osobně soudím, že ani jedna z výtek není zcela oprávněná.

Dlaňové pojistce je vyčítána zejména složitá konstrukce, která zvyšuje riziko selhání mechanismu a také jsem četl v odborném periodiku teorii, podle níž střelec, jenž má ruku poraněnou tak, že nemůže správně sevřít rukojeť zbraně, bude odsouzen k záhubě, neboť nebude moci vystřelit. Nemohu osobně souhlasit ani s jednou tezí.

Dlaňová pojistka M 1911 je tak jednoduchá, jak jen může být. Tvoří ji jediná součástka - odpružený segment, vystupující ze hřbetu rukojeti. V klidovém stavu se nálitek segmentu opírá o zadní stranu spoušťového táhla a blokuje tak posun spouště směrem vzad. Při správném uchopení rukojeti pistole je segment zatlačen do rukojeti, tím se nálitek zvedne vzhůru a uvolní tak spoušťové táhlo. Čep, kolem něhož se segment dlaňové pojistky otáčí, se nachází v ostruze nad střelcovou rukou. Oproti dlaňovým pojistkám jiných pistolí zde není třeba překonávat velký odpor pružiny, což většinou vede k narušení zamíření. Při úchopu rukojeti Coltu 1911 většina lidí deaktivaci dlaňové pojistky ani nezaznamená. V tomto mechanismu v podstatě nemá co selhat - i kdyby praskla pružina, došlo by jen k samovolnému odjištění, avšak není zde žádný slabý článek, který by zabránil výstřelu ve chvíli, kdy střelec zoufale potřebuje vystřelit.

Pokud jde o druhou výtku, můj názor je takový, že pokud má střelec poraněnou ruku způsobem, jenž mu znemožňuje správně sevřít zbraň, stejně by se mu patrně nepovedlo vystřelit, a i kdyby, stejně by nic netrefil. Je zajímavé, že v současnosti nezaznamenávám obdobné výtky na adresu automatické pojistky spouště pistolí Glock, ačkoliv pracuje na totožném principu, pouze je situována jinde.

Jako dlaňová pojistka je za archaický považován i jednočinný spoušťový mechanimus, jemuž je přičítána malá střelecká pohotovost a velké nebezpečí nechtěného výstřelu. K tomu jen tolik: již vzpomínaný J. Cooper již v 50. letech definoval řadu způsobů, jak nosit pistoli M 1911 (kterou on sám preferoval). Ne snad, že by je vymyslel, tyto způsoby byly používány již předtím, Cooper pouze tyto způsoby utřídil a sestavil do uceleného systému. Pro účely tohoto článku si popíšeme tři nejběžnější způsoby nošení pistole typu 1911. Začneme odzadu.

Způsob č. 3 předpokládá nošení pistole s náboji v zásobníku, avšak s nenataženým závěrem a tedy bez náboje v komoře. Před výstřelem je třeba natáhnout závěr, tím zasunout náboj do komory a napnout bicí mechanismus. Cooper tento způsob považoval za málo pohotový a navíc k nabití zbraně je zapotřebí obou rukou. Cooper ovšem tento způsob doporučoval posádkám vrtulníků a letadel, kde by při ohromných přetíženích např. při nouzovém přistání či katapultáži bylo příliš vysoké riziko nechtěného výstřelu v případě, že náboj by byl od počátku v komoře. Navíc piloti vysokou pohotovost poboční zbraně k ničemu nepotřebují - až po přistání na nepřátelském území převedou pistoli do některé z dalších poloh.

Způsob č. 2 - náboj je zasunut do hlavně a bicí kohout je vypuštěn do přední polohy. Před výstřelem je třeba napnout kohout. Cooper osobně tento způsob nepreferoval, protože natažení kohoutu do palebné polohy není nejjednodušší operací. Kohout je napínán přes značný odpor bicí pružiny a jde hodně dozadu. Celá akce trvá relativně dlouho a je zde příliš vysoké riziko vyklouznutí zpola napnutého kohoutu zpod palce (obzlášť při zpocených nebo mokrých rukách). Tím sice nedojde k nechtěnému výstřelu (kohout se zachytí na bezpečnostní ozub), avšak v boji, kde může vteřina rozhodovat o životě či smrti je toto riziko nepřijatelné.

Způsob č. 1 - náboj je zasunut do hlavně, bicí mechanismus je napnut a zajištěn manuální pojistkou. Před výstřelem je třeba odjistit pojistku. Tento způsob osobně Cooper preferoval a nosil tak svoji pistoli celý život. Tento stav se jmenuje "cocked and locked" (nataženo a zajištěno) a je dodnes široce používán mezi americkými a mexickými policisty. Jakkoliv nám Evropanům připadá tento způsob nošení nebezpečný, není známo, že by s ním za "Velkou louží" byly nějaké potíže. Cooper tento způsob nošení považoval za nejpohotovější z uvedených tří a přitom dostatečně bezpečný. Pistole je v klidovém stavu jištěna dlaňovou i manuální pojistkou, při tasení střelec položí palec na křidélko manuální pojistky a ve chvíli, kdy pistoli zvedá do palebné linie, zatlačením na páčku pojistku odjistí. Je to přirozené a rychlé, Většina střelců mívá stejně při střelbě palec opřený o křidélko pojistky, takže se stačí naučit jen na pojistku mírně zatlačit. Existují názory, že v kritické chvíli střelec na pojistku zapomene, avšak jde jen o úroveň výcviku. Stejně bychom mohli argumentovat, že také pistolníci na Divokém západě ve stresu zapomínali natáhnout kohoutky svých jednočinných revolverů - přitom jde v zásadě o podobný pohyb.

Další články o browningových zbraních budou následovat.

Zdroje: válka.cz

            Internet 

    

BMD

BMD (bojevaja mašina děsantnaja) ruské obojživelné obrněné vozidlo určené pro přepravu menší skupiny výsadkářů. První typ této rodiny bojových vozů vznikal v 60. letech 20. století. Byl určen na rychlou přepravu a překvapivé útoky.

 BMD-1 Vozidlo bylo vyprojektována na základě požadavku sovětských výsadkových sil, poprvé si jej veřejnost mohla prohlédnout při tradiční  vojenské přehlídce 9. května v roce 1973. Výsadkové vojsko ho hodně používalo Sovětské invaze  do Afghánistánu. 

Vozidlo je klasické koncepce, řidič sedí v přední části korby uprostřed, velitel sedí nalevo od něj, v pravé části je místo pro jednoho vojáka z výsadkového roje, který ovládá kulomet lafetovaný na čele korby. V čele korby je lafetovaný ještě jeden kulomet ten ovládá velitel vozidla ( kulomety jsou instalovány v rozích korby). Za velitelem vozidla a věží sedí zbývající část roje, za nimi je pak uložen motor. 

Bojová věž je převzata z BMP-1 i s výzbrojí, kanónem 2A28 ráže 73mm s hladkým vývrtem hlavně, spřaženým kulometem PKT ráže 7,62mm, věž je poháněna motoricky. Na kanónu je instalované odpalovací zařízení pro PTŘS 9M14 Maljutka (v kódu NATO AT-3 Sagger). 

Podvozek vozidla je tvořen malým hnacím kolem vzadu a napínacím vpředu, pěti malými pojezdovými koly a čtyřmi nosnými kladkami, z nichž první a čtvrtá podpírá pásy pouze z vnitřní strany. To nejdůležitější u podvozku je jeho hydropneumatické zavěšení což umožňuje vozidlu měnit jeho světlou výšku. 

Vozidlo je obojživelné před vstupem do vody se vztyčuje čelní vlnolam, pohyb ve vodě zajišťují dvy vodomety umístěné na zádi vozidla. 

BMD-1

Zde je vidět prostor pro zbytek roje


BMD-2  je verze s 30mm kanónem  z BVP-2,  jde o vylepšenou verzi s předchozím  typem  společné úplně vše kromě  tvaru věže a kanónu.

  

Ak 47 historie část 1.

Historie útočné pušky AK-47 se začala psát v roce 1942, když se mladý poručík Rudé armády Michail Kalašnikov přihlásil do soutěže o zakázku na nový samopal. V železničním depu někde v Kazachstánu, kde poručík Kalašnikov vynalez svůj první prototyp samopalu, ze kterého později vznikl AK-47.  Tento samopal byl ráže 7,62x25mm, což byla standardní ráže samopalů Rudé armády ve 40. a 50. letech 20. století.  Vzhledem podobný Thomsonovým samopalům, pracoval na principech odběrů plynů z hlavně. Tento samopal nikdy nebyl přijat do sériové výroby, soutěž tehdy vyhrál samopal PPS-43.

Koncem roku 1942 si Kalašnikova všimla sekce vývoje nových zbraní Rudé armády kdesi v pohoří Ural.  Tam začal pracovat na automatické pušce ráže 7,62x39mm, byla však zamítnuta ve prospěch poloautomatické karabiny SKS, autora Simonova, který s ní vyhrál. V roce 1945, byla sice konstrukčně stále vyhovující, ale svým užitím už pro armádu vhodná nebyla.

Kalašnikov se nedal odradit a dál vyvíjel v letech 1945 a 1946 svůj automat (AK-47) dál. Při plánování konstrukce Kalašnikov na první místo dva zásadní rysy konstrukce: spolehlivost a kompaktnost. AK-47 má díly sestavené tak aby mezi nimi byla vůle a tak mohl střílet za jakýkoliv podmínek  např. s hlavní plnou písku nebo ihned po vytažení z vody. Další předností je minimální počet pohyblivých dílů. Návrh byl schválen v roce 1946 a dán ke zkouškám. Splnil vše, co po něm sovětské ozbrojené síly požadovaly.  První „Akáčka“  vyexpedovali  z továrny v Iževsku v roce 1949. Samopal od svého zavedení do výzbroje až do roku 1960 byl utajován. Teprve v době Maďarského povstání si západní pozorovatelé všimli, že pár ruských vojáků má novou, pro ně neznámou, zbraň.

Vz 58 E - Stará zbráň v novém těle.

Stará zbraň v novém těle!- Slibná budoucnost nebo slepá ulička na trhu?

Sa 58 E vznikl v roce 2007, jako modernizace   legendárního českého samopalu vz 58 od české zbrojovky  s možností modernizovat všechny Sa 58 armády české republiky. A to hlavně možnosti připevnění příslušenství např. kolimátoru nebo podvěsného granátometu.

Výrobce klade důraz:
 -Zkrácení doby potřebné na přebití z zásobníku ve zbrani
- Snížení zpětného rázu a zdvihu zbraně
- Minimalizace výšlehu plamene z ústí hlavně během střelby
- Kompatibilita se všemi používanými prostředky IR systémů pro použití v noci
- Variabilní umístění moderních zaměřovačů v kombinaci s laserovými moduly

Moderní osmapadesátka  je vyrobena z ocelového plechu a velice odolných plastů a díky skvělému systému odběru plynů z hlavně může být jakkoliv upravena podle přaní zákazníka. V současné době se může vycházet ze 3 provedení: 390mm (délka hlavně) s teleskopickou pažbou, 390mm s teleskopickou pažbou a odstřelovačskou puškou.

Ke zrychlení přebití zbraně bylo vyvinuto vypouštění zásobníku, které v kombinaci s napínací pákou nosiče závorníku umístěnou vlevo výrazně zrychluje přebití zbraně a výměnu zásobníku. Zbraň je možné vybavit zásobníky různé kapacity, ochrannými panely montážních lišt railového systému, doplňkovými mechanickými mířidly a nosnými popruhy dle přání zákazníka.

Zbraň je dodávaná se zásobníkem na 30 ran, ale existují i na 5 nebo i na 75 ran. Mimo standardní  ráže 7,62x39mm je také varianta 5,56x45mm. 

Éčko nebylo vybráno jako standardní zbraň AČR, ale firma modernizuje Sa 58 jednotlivých vojáků a nabízi ji policii a dalším složkám ozbrojeným složkam jiných armád a v poloautamatické variantě i veřejnosti.

XM2010

                            Nová americká puška XM2010- Další odstřelovací puška 

Odstřelovač amerických speciálních sil s puškou XM2010/internet

Puška XM2010, jak už napovídá její název byla vyvinuta v roce 2010, Americkou firmou Remington Arms jako návrh do soutěže o novou odstřelovačskou pušku pro program na novou odstřelovací pušku pro speciální jednotky Spojených států. O dalších třech puškách v této soutěži se  dozvíte více ve článku: Nové odstřelovací pušky pro americké speciální jednotky.

Odstřelovací puška XM2010 celkový pohled/ wikipedia

Tato puška musela splnit několik kriterii, aby porazila konkurenci. Musí mít teleskopicky nastavitelnou sklopnou pažbu, standardní montážní lišty pro upevnění příslušenství, zásobník min. na 5 nábojů a možnou rychlou výměnu hlavně na jinou ráži např. 308. winchester, .338 Lapua Magnum, 7,62x51mm NATO.

Armádní odstřelovači s Remington XM2010/military. com

Zbraň byla dále testována na zkušební střelnici v Aberdeen  za dozoru americký zbrojních inženýrů.

SOCOM(velení amerických speciálních jednotek) po vítězství konkurzu se rozhodlo pořídit 3600 pušek XM2010 v ráži .300 Winchester Magnum. Firma  Remington Arms zatím do prosince 2011 dodala 1250 pušek.  Zbytek zbraní by měl remington odeslat v podobě kitu na M24 s novou hlavní. Očekává se  že puška XM2010 bude složit ve speciálních jednotkách minimálně 10 let .

Odstřelovací puška XM2010 v úložném boxu/Remington

Technické údaje pušky XM2010

Typ: Opakovačka s otočným závěrem

Ráže : .300 Winchester Magnum 

Celková délka:  118cm bez tlumiče a 132 s tlumičem

Hlaveň:  22“  kovaná, osm drážek

Váha: 5,48Kg

Tlumič:  ACC Titan

Optika: Optický zaměřovač s proměním zvětšením 6,5 až 20x Leupold MKIV ERT

Předpažbí: Montážní lišty na 9. 12., 3. a 6. hodině    

Zásobování municí: odnímatelný zásobník na 5, 10, 20 nábojů

Úsťová rychlost kulky po výstřelu: 990 m/s

Dostřel:  1 200m (pro munici 300 Winchester Magnum) 

Příslušenství dodávané se zbraní :  Pevný přepravní box, Batoh na zbraň, čistící sada

Výroba procesoru Intel

Mikroprocesor je nejsložitější výrobek na světě. Jeho výroba se skládá ze stovek kroků a zachyceny jsou jen ty nejdůležitější. V první části článku se můžete podívat na prezentaci výroby od společnosti Intel doplněnou o povedené vizualizace, ve druhé části můžete zhlédnout zajímavé video komentované v angličtině, tentokrát pocházející od AMD.

Výroba procesorů Intel

Po získání čistého písku je křemík v několika krocích vyčištěn až do kvality pro použití v polovodičích, která se nazývá electronic grade silicon. Čistota konečného produktu je taková, že mezi milion atomů křemíku se dostane nanejvýš jediný atom jiného prvku. Po tomto procesu nachází tavná fáze. Na tomto obrázku můžete vidět, jak se z taveniny utváří jeden velký křemíkový krystal. Vzniklý monokrystal se nazývá ingot. Jeden takový ignot váží zhruba 100 Kg a jeho podíl křemíku je 99,9999 procent.

Ignot se poté dostává do krájecí fáze, kde vznikají tenké křemíkové disky, nazývané wafery, jež jsou po odříznutí vyleštěny k dokonalé hladkosti. Některé monokrystaly jsou dlouhé i 1,5 metru, existují také různé průměry, v současnosti se u pokročilého 45nm High-K/Metal Gate vývoje používají třiceticentimetrové, úplně první čipy se vyráběly z pěticentimetrových desek. Zvětšování velikosti waferu vede ke snížení nákladů na produkci jednoho čipu vzhledem ke snížení množství odpadu. Intel si sám nevyrábí vlastní ignoty ani wafery, používá výrobky třetích stran. Modrá tekutina na obrázku je fotorezistentní leštidlo, které se využívalo u filmů do fotoaparátů. Pro dosažení rovnoměrného a tenkého pokrytí se wafer během celého procesu otáčí dokola.

V další fázi je odrazivý lak vystaven ultrafialovému záření. Dojde ke stejné chemické reakci, kterou vyvoláte stisknutím závěrky v klasickém fotoaparátu. Místa vystavená UV záření se začnou

rozpouštět. Expozici tvoří maska, která se chová jako šablona. Díky UV záření tak vznikne vzor s obvody. Výroba procesoru obnáší opakování tohoto postupu pořád dokola, dokud se na sebe nenavrství více úrovní. Čočka na obrázku uprostřed zmenšuje masku na malý ohniskový bod. Konečný výtisk na waferu je obvykle čtyřikrát menší než vzorová výplň na předloze.

Na dalším obrázku je vidět jediný tranzistor tak, jak by byl patrný prostým pohledem. Tranzistor se chová jako přepínač, který ovládá tok elektrického proudu do počítačového čipu. Intel dokáže vyvinout tranzistory tak malé, že by se jich do jediné špendlíkové hlavičky vešlo třicet milionů.

Po vystavení ultrafialovému záření jsou modrá místa úplně rozpuštěná přesně podle šablony. Začínají vznikat počátky tranzistorů, spojů a dalších elektrických kontaktů.

Fotorezistentní vrstva chrání části waferu, které nemají být rozleptány. Ostatní části, které nebyly vystaveny UV záření, budou chemikáliemi rozleptány. Po dokončení jsou zbytky ochranné vrstvy odstraněny.

V další fázi dochází k opětovnému nanášení fotorezistentní vrtvy a jejímu ozařování. Po dokončení jsou zbytky smyty a dostáváme se k ion dopingu. V tomto kroku jsou na wafer dodávány iontové částice, které umožní křemíku měnit chemické vlastnosti tak, aby mohl procesor řídit tok elektřiny.

Prostřednictvím procesu nazývaného iontová implementace (část ion dopingu) jsou nezakrytá místa křemíku bombardována ionty. To umožní v těchto částech vést elektrický proud. Ionty jsou na povrch waferu hnány velmi vysokou

rychlostí, která přesahuje hodnotu 300 tisíc kilometrů za hodinu. Po dokončení je fotorezistentní vrstva opět smyta a na zbývající části je vidět vštěpené cizí atomy.

Tranzistor je téměř dokončený. Tři otvory byly vyleptány do izolační vrstvy a budou vyplněny mědí, která vytvoří propojení s ostatními

tranzistory.

Wafery jsou vloženy do síranu měďnatého, kde při přechodu z kladně nabité anody do záporně nabité katody dochází k pokrytí tranzistorů ionty, které vytvoří na povrchu tenkou vrstvu. Přebytečné množství

je odstraněno přeleštěním.

Četné kovové vrstvy tvoří propojení mezi tranzistory navzájem. Jak mají být pospojovány určují vývojářské týmy, které navrhují, jak bude daný procesor fungovat. Zatímco počítačové čipy vypadají jako úplně ploché, ve skutečnosti mohou mít i více jak dvacet úrovní obvodů. Pokud se podíváte na zvětšený obrázek čipu, uvidíte spletitou síť spojů a tranzistorů, které připomínají futuristický víceúrovňový dálniční systém.

Wafer jde na první test

funkčnosti. Testovací zařízení zkouší každý samostatný čip zvlášť a zjišťuje, zda je odezva od každého z nich správná. Podle testů, které určí, zda je na waferu dostatek funkčních čipů, je celá deska rozřezána na samotatné kousky.

Funkční jádra postupují do další fáze zapouzdření, nepovedené čipy jsou vyřazeny. Podložka, jádro a heatspreader jsou složeny a procesor dostává svoji konečnou podobu. Zelená podložka tvoří elektrické a mechanické rozhraní, který jej napojuje do základní desky počítače. Heatspreader se stará o rozvádění tepla, na jeho povrch přijde teplovodivá pasta a pasivní část chladiče.

V poslední testovací fázi se zjišťují klíčové vlastnosti čipů, mezi něž patří spotřeba energie a maximální frekvence. Podle dosažených výsledků jsou čipy rozděleny do stejných přepravních táců. Poté už zbývá podobné procesory označit stejným modelovým číslem, zabalit a odeslat prodejcům.

Výroba procesorů AMD

Kromě výše popsaného postupu, který se prakticky shoduje, stojí za pozornost informace, že výroba samotného waferu trvá zhruba dva měsíce a délka vláken, které propojují jednotlivé tranzistory, dosahuje několika kilometrů. Výrobní hala, ve které nové procesory vznikají, má rozlohu jako dva fotbalové stadiony.

a zde je odkaz na video zachycující výrobu AMD procesorů

http://www.youtube.com/watch?v=-GQmtITMdas&feature=player_embedded#

MIG 29

Mig 29

Technické údaje

* Posádka: 1
* Délka: 17,37 m
* Rozpětí: 11,4 m
* Výška: 4,73 m
* Plocha křídel: 38,1 m2
* Hmotnost (prázdný): 10 900 kg (11 600 kg u MiG-29SMT)
* Hmotnost (naložen): 15 240 kg (16 100 kg u MiG-29SMT)
* Maximální vzletová hmotnost: 18 480 kg (21 000 kg u MiG-29SMT)
* Pohonná jednotka: 2 × dvouproudový motor Klimov RD-33K, s přídavným spalováním, každý o tahu 49,4 kN / 86,4 kN (maximálně)

[editovat] Výkony

* Maximální rychlost: 2 445 km/h (Mach 2,3) ve velké výšce
* Akční rádius: 700 km (990 km u MiG-29SMT)
* Přeletový dolet: 2 100 km (3 500 km u MiG-29SMT)
* Dostup: 17 000 m (18 000 m u MiG-29SMT)
* Stoupavost: 330 m/s
* Zátěž křídel: 442 kg/m2
* Tah/Hmotnost: 1,05 kW/kg

[editovat] Výzbroj

* 1x 30 mm kanón GŠ-30-1 se 150 náboji. Jde o nejlehčí zbraň ve své kategorii na světě, která bez munice váží jen 46 kg.
* Do 3 500 kg výzbroje – na třech závěsnících pod každým křídlem lze umístit nejrůznější varianty řízených střel vzduch–vzduch například: R-27, R-73, R-60, stejně jako několik laserem naváděných raket vzduch–zem nebo konvenčních bomb. Verze dodávané zemím bývalé Varšavské smlouvy byly přizpůsobené nést i atomové zbraně.

Dle mého osobniho názoru jeden z nejlepších stihacích letadel na světě.Jeho řízené střely jsou velmi nespolehlivé.Ale ovladatelností a oblíbeností nd něj není,sovětští a rušti stihací piloti se něm už velmi hodně dlouho.Kdyby ho rusové vybavili izraelským leteckým bojovým systemema zaměřovačem byl by to ten nejlepší stíhač 4,5 generace stíhacích letedel na světě.